Kniha Pavla Preisse "František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách", která se na pultech knihkupců původně objevila pod vnuceným názvem "Boje s dvouhlavou saní", je jednou z mála uměleckohistorických studií, které vyšly ve více než v jednom vydání. Důvod je zřejmý. Pavel Preiss opouští úzce vymezené otázky dějin výtvarného umění a zabývá se šporkovskou problematikou v relativní celistvosti. To pochopitelně také znamená řádově větší okruh čtenářů, neboť historická literatura se v Čechách (žel) těší daleko většímu zájmu než literatura uměleckohistorická.
Znamená to ovšem nejen větší okruh čtenářů, ale také větší okruh otázek, jež musí autor řešit. To je samo o sobě úkol složitý, protože autor tím také překračuje meze své odbornosti. Opouští bezpečný přístav jasně definovaných otázek, postupů, uměleckohistorické metodiky, terminologie a odborné erudice. Naopak je nucen orientovat se v oblasti dobové politiky, šlechtické každodennosti, spletitých zákoutí dobové katolické, protestantské i jansenistické teologie, tehdejší soudní terminologie a praxe, nebo třeba dějinám láznictví. Pavlu Preissovi tento tah ovšem vyšel a skutečně se mu podařilo vytvořit celistvý a pokud možno i objektivní portrét Františka Antonína Šporka.

Samozřejmě není kniha prosta určitých přešlapů: Preiss například kombinuje chronologické členění knihy s tematickým, takže se čtenář občas v zájmu srozumitelnosti některá fakta dozvídá jaksi "předčasně". Kapitola věnovaná soudním procesům působí trochu nepřehledně a přitom by znalec dobového práva patrně namítal, že je dosti zjednodušující. Značnou nepřehledností ovšem působí i kapitola pojednávající o teologických otázkách, přičemž se zdá, že sám autor nemá v dané problematice úplně jasno. Jeho pokusy o definování jednotlivých teologických směrů působí dosti mlhavě a místy i chybně. Například odpověď na otázku, do jaké míry byla pro Šporka určující Luteránská teologie, si musí čtenář spíše domýšlet z kontextu (především na základě Šporkových výroků, citátů z jeho korespondence či z textů, které hrabě v různé podobě zveřejňoval), než že by ji nalezl přímo zodpovězenou v textu knihy.
Naopak nejlépe vyznívají Preissovy interpretace uměnovědné, třeba zajímavá interpretace ikonografického tématu křesťanského vojína a problematika jeho dvojího sochařského zpracování, otázky spojené s řadami soch zpracovávajících téma blahoslavenství, ctností a neřestí, sochami Onufria a Garina, problematiky architektonického řešení Kuksu atp.

Vcelku však lze knihu rozhodně doporučit. Už jen pro to obrovské množství fakt, které autor ve své knize shromáždil a které, i bez interpretace, o hraběti a jeho okruhu vypovídá velmi mnoho.
Nemám bohužel představu, jak moc se liší druhé vydání a nedošlo-li například ke korekci některých, zde zmíněných problematických míst. I tak lze ovšem zájemcům o historii a dějiny výtvarného umění rozhodně doporučit! ( )