Pope Pius II (1405–1464)

Skandální, ale zároveň i nesmírně poutavá Historie česká Enea Silvio Piccolominiho, spisovatele, humanisty a římského papeže Pia II., se stala díky své čtivosti a obšírnosti na dlouhá staletí nejvyhledávanějším dílem o českých dějinách v celé Evropě. Problematičnost Historie české spočívá v tom, že Piccolomini je determinován svým celoživotním postavením významného, vrcholného a posléze nejvrchnějšího církevního manažera a hodnostáře. Proto samozřejmě nekompromisně odmítá jakékoliv odklony od církve, což u Čechů považuje takřka za národní vlastnost. Rovněž jsou mu cizí, protivné, ba až nechutné jakékoliv projevy lidské sexuality, jež kritizuje a často i zesměšňuje způsobem, který si místy nezadá s dnešním bulvárem, až na to, že je na rozdíl od bulváru vtipný a zábavný. Obě výše uvedené neřesti pak přisuzuje většině českých panovníků, kteří jsouce dle něho smilníky, nechali lhostejně vzniknout kacířům, desetiletí ničícím jeho svaté římské impérium. Jak už to ovšem bývá, autorovy kritické a varovné pasáže působí naopak zábavně a svou vesele dojemnou snahou po odsudku hříšníků dokonce až roztomile.… (lisätietoja)

Objektivně hodnotit podobnou knihu je věc skoro nemožná. Už proto, že jde o text notně antikvovaný a tudíž je každé hodnocení předem odsouzeno k notné anachroničnosti.
Autor zde předkládá Českou historii doslova od počátků, přičemž je mu notnou, mnohde prakticky jedinou oporou Kosmas, jehož prostě otrocky převypráví. Později kompiluje z mnoha dalších zdrojů a nebojí se použít ani zjevné báchorky a smyšlenky.
Pro Čecha je asi nejzajímavější popis husitských válek, ovšem ani tuhle část Piccolomini rozhodně nevypráví na základně vlastních vzpomínek. Naopak je znát, že je z větší části výsledkem podání mnoha jiných. Informačně zajímavý je tedy až na výjimky pouze tam, kde skutečně "byl u toho", například na Basilejském koncilu. Ostatek je ale plný chyb, často i vyslovených nesmyslů, zkratek a zjednodušení.
Jen na okraj je třeba poznamenat, že to nejzajímavější, co Piccolomini o husitech kdy napsal, totiž popis svých disputací s Tábory přímo v Táboře, do svého díla žel nepojal.
Rozhodně nejzajímavější a taky nejčtivější, byť ani zde nestranný či nespekulující, je ovšem Piccolomini v části, která už s Čechami vlastně příliš nesouvisí, totiž v popisu životních peripetií Vladislava Pohrobka...
Naskýtá se otázka, pro koho vlastně má smysl knihu číst... Určitě pro historiky, a literární historiky, kteří se věnují danému období, pak ale už snad jen milovníky lehkého obskurna, případně pro literární masochisty... Pokud totiž někdo má rád "staré pověsti české", ať si přečte raději přímo Kosmu či Dalimila, eventuálně Hájka z Libočan, ne jejich Piccolominiho nepřesné převyprávění, a pokud dotyčného zajímají naopak české dějiny, může sáhnout po nějaké moderní historické práci, která dané téma zpracovává.

Ještě malou poznámku k vydání, které se ještě teď dá někde koupit (to s tím roztomilým papežem na obálce). Jedná se o podivný kompilát z vydání z roku 1911 a nějakých starších, barokních. Rozhodně lepší je číst vydání Ústavu pro klasická studia Akademie věd České republiky, Praha z roku 1998.
Celkový dojem: 55%… (lisätietoja)