Michal Ajvaz

KeskusteluKlub knihomolů

Liity LibraryThingin jäseneksi, niin voit kirjoittaa viestin.

Michal Ajvaz

Tämä viestiketju on "uinuva" —viimeisin viesti on vanhempi kuin 90 päivää. Ryhmä "virkoaa", kun lähetät vastauksen.

1Artran
kesäkuu 6, 2011, 2:25am

Vzhledem k tomu, že se k Ajavazovi vracíme, zakládám pro něj samostatné vlákno, aby to nebylo roztroušené všude možně.

2Artran
Muokkaaja: kesäkuu 6, 2011, 2:39am

_eskarina:

Pro přehlednost ještě shrnuji tvoje "statements" o Ajvazovi:

-
1/ Kvalita Ajvazových knih má setupnou tendenci (rozmělňuje se)
2/ Kalkuluje s tím, že u nás podobně, jako on, nikdo nepíše
3/ Z formálního hlediska píše stejně jako každý tuctový spisovatel
4/ U Ajvaze chybí vnitřní pnutí textu, jistá naléhavost
5/ Ajvaz píše obyčejně a tudíž je z hlediska rozšiřování možností literatury nepodstatný
6/ Jeho vyprávění je příliš přehledné. Přes toto se literatura dostala, je to od něj přešlapování na místě

+
1/ Je imaginativní
2/ Fantastické motivy a "sémiotický" pohled na svět
3/ Občas i famózní motivy

=
1/ Je nevyvážený
2/ je zdatný řemeslník, ale nic víc

Návrat starého varana - v tomto tvaru to mělo zůstat, bez rozpatlávání.
Druhé město - dobré.
Tyrkysový orel - skřípe

3Artran
Muokkaaja: kesäkuu 7, 2011, 11:40am

_eskarina:

Osobně jsem tedy od něj četl zatím pouze Cestu na jih.

V tvé poslední reakci zmiňuješ, že se snažíš svoji argumentaci podrobně vysvětlovat. Vynechal jsem samozřejmě nějakou omáčku, ale nemyslím, že by se jednalo o natolik podrobnou argumentaci, která by zakládala fundamentální a pochopitelné stanovisko (na jejímž základě by bylo lze třeba i přehodnotit vztah k textu). Tudíž v tomto kontextu moje věta "žasnu, že ho tak odsuzuješ", prostě dává smysl :). Tys Ajvazovi udělila výtky pouze obecné, o konkrétních detailech v jeho textech nebyla řeč. Ale mám za to, že ani nešlo o to, provést nějaký hlubinný rozbor jeho textů. To, co jsem napsal, vyplývá jednoduše z toho, že se má čtenářská zkušenost s posledním Ajvazovým románem nesetkává s tvými výtkami. Vycházím sice z textu, který jsi nečetla, ale dle všeho neočekávám, že by se tvůj názor po přečtení Cesty na jih nějak zásadně změnil. Ten problém určitě leží hlouběji.

Vrátil bych se tady k tvému "pohrdání příběhem". Včera jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem dospěl k názoru, že ti vlastně vůbec nerozumím, protože příběh, který by vyprávěl vyprávěč, o kterém píše Walter Benjamin, když rozlišuje vypravěče a vyprávěče, se ve vysoké literatuře vyskytuje velice zřídka, ba je naopak právě symptomem literatury obvykle považované za nízkou. Již od dob Cervantese je příběh, jakožto nevinná víra v kauzalitu, naprosto zásadně podrýván. Příběh se vyskytuje buď v literatuře dětské nebo potom, v tzv. literatuře únikové. Dnes např. sci-fi a fantasy (ačkoli i tam by se našly výjimky). Próza jako taková je vždy nějakým způsobem položena na kauzalitě, ale moderní literatura právě tuhle kauzalitu rozrušuje: estetismem, psychologismem, dokumetaristikou, popisností, vnitřními monology, lyrismem atd., atp. Vlastně jakýkoli text, který reflektuje sám sebe je k vyprávění podvratný. Ať už se jedná o alegorii, metaforiku či archetypálnost. Dějiny moderní literatury jsou právě tím "pohrdáním příběhem" nebo spíše vědomím nemožnosti jeho rekonstrukce. I ten Leskov, kterého Benjamin zmiňuje jako posledního vyprávěče, si na něj jen ve svých skazech pouze hraje. Jediný rozdíl je patrně v tom, jestli se autoři té které generace k příběhu vztahují jako k jistému ztracenému ráji u vědomí jeho nedosažitelnosti nebo jestli jej vědomě napadají (což je ale obvykle dobově podmíné, např u Adorna válečnou zkušeností).
Ajvaz patří do té první kategorie. To ale právě neznamená, že by jeho příběhy byly příběhy naivními, že by si nebyly vědomy samy sebe. Nevím, jestli se tady pouštět do rozboru Cesty na jih, ale na ní by se právě dalo ukázat, v čem je jeho vztah k příběhu problematizován. Rozhodně to není tak jednoduché, že by čtenář zapomněl sám na sebe a totálně propadl vyprávěči (byť je součástí textu fantastický thriller a detektivka). Je to text výrazně autoreferenční. V tom spatřuji ono pnutí textu, o kterém ty píšeš, že ti chybí. Nutnost textu je v Cestě na jih zcela zjevně zdůvodněna (je to hlavní motiv té knihy). Zde také nemohu souhlasit s tím, že je Cesta na jih napsána obyčejně. Ano, určitá složka té knihy je ve srovnání s jinými autory nevýrazná, ale pro to, co je jejím hlavním cílem, to tolik nevadí. Ajvaz si to také uvědomuje a tuto pochybnost namířenou vůči sobě kriticky a ironicky v jednom místě tematizuje. Právě zde bych začal své kladné hodnocení Ajvaze jako autora, který tvůrčím způsobem čtenáři zprostředkuje koláž různých vyprávění, které se díky tomu samy vyprazdňují. Samozřejmě lze argumentovat tím, že v tomto ohledu není Ajvaz původní, ale on nedělá nic jiného, než že se zařazuje do jisté tradice psaní (Vyprávění tisíce a jedné noci, Rukopis nalezený v Zaragoze, Tristram Shandy atd.), kterou aktualizuje pro dnešní dobu. A v té aktualizaci spočívá jeho přínos. Navíc *právě v této tradici* nelze jednoznačně mluvit o přehledném vyprávění. Text je zde budován jako labyrint s dalšími a dalšími výhonky budoucích příběhů. Tím také pro mne padá jeho srovnávání s jinými autory, které bych potenciálně mohl pokládat za lepší spisovatele. Možná ano, ale oni zase nepíší o tom a tak, jak píše Ajvaz, tudíž to srovnání postrádá smysl.

Nakonec bych se chtěl zeptat, jestli bys mohla vyjmenovat, kteří žijící spisovatelé pro tebe literaturu zcela zásadně rozšiřují a potom, kteří představují tu "správnou" postmodernu. Tohle je pro mne důležitá otázka, protože si pak budu moct tvůj názor lépe zafixovat, případně se vůči němu lépe vymezit.

4_eskarina
kesäkuu 6, 2011, 5:09am

Artran: psala jsem "podrobněji", ne "podrobně", což je rozdíl. Jasně, příklady jsem k tomu neuváděla, přesto si nemyslím, že by ty moje poznámky byly tak irelevantní, jako bych Ajvazovy knihy ani neotevřela. Mám určitá východiska/perspektivu a na tomto základě texty hodnotím, netvrdím ani, že jde o "správný" pohled, ani to, že ho zakládám na absolutním vytěžení textu (tj. připouštím, že jsem mohla přehlédnout momenty, které na základě mé perspektivy nejsou důležité, ale v jiném kontextu podstatné být mohou).
Výchozí bod tohoto všeho je, že se už vlastně sedm let snažím vyrovnat s tvrzením, že "svět je sociálně konstruován" a "sociální fakt je funkcí otázky" (vztahuji i na literaturu). Perspektiva je pro mě zásadní, tu je třeba ukotvit a na základě promítnutí na "věci ve světě" korigovat a nacházet její slabá místa - o tom jsem psala už v prosinci v souvislosti s příběhem a postmodernismem. Ergo: hodnotím texty na základě hlediska formalistického/modernistického (ačkoli jsem jistě nikde nepsala, co přesně tím myslím) a při konfrontaci s ním mi Ajvaz připadá nevýrazný (což je tím horší, že potenciál má).
Není mi úplně jasné, co je tak špatného na takovém perspektivně-ukotveném vnímání, zvlášť když si uvědomuju i limity zvoleného pohledu (opět předcházím námitky, nikde jsem to jistě nepsala), nicméně i navzdory nim mi připadá "pravdivý", respektive nejadekvátnější.

Takže stačí-li vám to, takto: Michal Ajvaz je určitě lepší spisovatel než Jiří Kratochvil, Emil Hakl, Antonín Bajaja, Květa Legátová, Tomáš Zmeškal, Natálie Kocábová a jistě mnoho dalších, takže v kontextu současné literatury je vlastně nadprůměr. Pro mou interpretaci světa je bezvýznamný a proto je pro mě "zdatný řemeslník, ale nic víc". Věřím, že budete s tímto spokojení :).

Benjaminovo rozlišení mezi vypravěčem a vyprávěčem neznám, prosím zkus trochu vysvětlit, protože jinak moc nechápu, co mi má být sděleno (respektive nechápu, kde jsem s tím prvním odstavcem v rozporu).
Autoreference a ironické předjímání výtek kritiků nestačí, je nutné nabídnout jisté překročení tohoto. Protože celá moderní společnost je tak sebereflexivní, že se z toho člověku točí hlava, a tedy to není nic, co by bylo třeba speciálně oslavovat.

53497299
Muokkaaja: kesäkuu 6, 2011, 7:56am

_eskarina: Otázka je, zda má smysl vytvářet si "absolutně pevný bod" v relativistickém vesmíru, ve kterém fungují jen referenční pevné body, které pomáhaqjí nanejvýš lépe uchopit pluralitu existence a jejích stavů. Víra v pevný bod, pevnou perspektivu a následná korekce jejích slabých míst je pro mě reduktivním a poněkud překonaným "světonázorem". To je vlastní východiskům moderny. Na ty já moc nevěřím, jelikož potřeba mít svoji "pevnou víru" v čase a prostoru v nejširším smyslu slova je pro mě projevem překonaných úrovní sebe-vědomí.

6_eskarina
kesäkuu 6, 2011, 12:50pm

fauxthum: Ale kde jsem psala, že je to "absolutně pevný bod"? Mluvila jsem o perspektivě, tj. referenčním bodu, místu, odkud pozoruji, barevném sklu, skrze které se dívám. Ne o "překonaném světonázoru", protože v tomto případě to zásadní, co je zastaralé, je víra v jedinou správnou interpretaci světa a tak jsem se nikdy neprezentovala.
Pro mě je zas nepřijatelné uvažovat v termínech překonanosti, což naznačuje víru v lineární a nezastavitelný pokrok, jakkoli jsi to odmítal, když jsme se k tomu dostali ve sporu Bolaño - Joyce. Že ty _nevěříš_ modernismu nic neznamená a představa "relativistického vesmíru" je v podstatě taky hlavně hypotéza.

73497299
Muokkaaja: kesäkuu 6, 2011, 3:29pm

_eskarina: "Perspektiva je pro mě zásadní, tu je třeba ukotvit a na základě promítnutí na "věci ve světě" korigovat a nacházet její slabá místa" - pokud píšeš, že je třeba perspektivu ukotvit, předpokládám, že ti jde o nalezení pevného kotvícího bodu. Nepochopil jsem to tak, že míníš referenční perspektivu (přesto, že netvrdíš, že jde z tvé strany o "správný" pohled - to na věci nic nemění, znamená to jen, že nikomu nebráníš v jeho pohledu, který může být odlišný). Neboť stanovení referenční perspektivy předpokládá chápání světa skrze pluralitní pohled - referenční bod lze opouštět a redefinovat pro komplexnější uchopení. Já u tebe vnímám snahu o zachování právě jedné pevně dané perspektivy a odmítnutí ostatních s přesvědčením, že ta zvolená je ta "pravá".

Pokud je pro tebe nepřijatelné uvažovat v termínech "překonanosti", pak mi vysvětli tuhle větu: "Jeho vyprávění je příliš přehledné. Přes toto se literatura dostala, je to od něj přešlapování na místě"

Víru v nezastavitelný pokrok zajisté sdílíme, tvojí větě o nepřijatelnosti uvažovat v termínech překonanosti moc nerozumím. Resp. nechápu na co přesně narážíš ve sporu Bolano-Joyce a nechce se mi to znovu procházet.

Samozřejmě, že moje nevíra v modernismus nic neznamená. Nechápu, proč tím argumentuješ. Tvoje víra v tvoji perspektivu snad něco znamená? Já myslel, že jde o subjektivní konflikt, ne o to, co "něco znamená".

Kdyby nebylo pojetí "relativistického vesmíru" hypotetické, popíralo by samo sebe. Odmítáním "hypotetičnosti". tudíž něčeho, co je třeba zkoušet, ověřovat, verifikovat, by se muselo chtít stát "absolutním", což je kontradikční nonsens. Tudíž v tomto s tebou samozřejmě souhlasím.

Ale asi to nemá cenu, jelikož pořád narážíme na základní rozpory v určitých pohledech. Nikam to stejně nepovede. Nanejvýš ke slovíčkaření. Ty zastáváš přísně diachronní a formální přístup k hodnocení literatury (význam díla stoupá, čím víc formálně překonává v urč. časovém bodě ty předchozí, tj. popírá jejich formu skrze formu novou), já vnímám literaturu jako síťovou strukturu - plavbu po uzlových bodech. Její hodnocení vyvstává až na základě (bohatých) subjektivních zkušeností perceptora. Vnímání umění je nesmírně komplexní a komplikovaná činnost a pro mě lze těžko redukovat na jeden princip nebo na jednu perspektivu, jež lze jednoduše formulovat a zastávat. Pro tohle má mnohem blíže neurologie se svými "atraktory" (Elkhonon Goldberg), tj. složitě konstruovanými vyššími sítěmi informačních shluků, jejichž použití a význam dalece překonává veškerá představitelná logická schémata. Tudíž já tenhle "ajvazovský" konflikt opouštím.

8_eskarina
kesäkuu 6, 2011, 4:13pm

fauxthum:
Mícháš věci, které k sobě nepatří.
Ve sporu, zda svět existuje sám o sobě, či je konstruo-ván/závislý na vědomí člověka, věřím prvnímu výroku. Toto je modernistický prvek. Zároveň nevěřím v to, že tento svět je člověku přístupný jinak než fragmentárně a proto je žádoucí hledat co nejvíce způsobů, jak na něj pohlížet. Toto je prvek Lyotardova postmodernismu, který aktualizuje východiska mo-dernismu s tou základní změnou, že myšlenku jediné správné interpretace nahrazuje „ideálním“ principem spravedlnosti.
Jinými slovy: obrazy/svět jsou ničí, „boží“ (Šklovskij), dosažitel-né jsou jen fragmentárně (Lyotard), pro přiblížení ke komplex-nímu obrazu je žádoucí shromáždit co nejvíce fragmen-tů/perspektiv.
Má preference (post)modernistické perspektiva je mimo jiné motivována snahou o zachování mé mentální konzistence; potřeba něčeho se držet neznamená uzavření (ani nepřiznané).

Větu o Ajvazovi jsem měla formulovat jinak. Myšlenkou bylo, že Ajvazem nabídnutá perspektiva je tradiční a proto minimálně významná z hlediska sbírání různých pohledů.

Nezastávám přísně diachronní a formální přístup k hodnocení literatury. Nejde primárně o popření formy předchozí, ale o vy-tvoření formy nové, jakkoli tyto dva aspekty souvisejí. Podobně jsou pro mě primárnější kvality textu, nikoli subjektivní zkušenosti perceptora, jakkoli rovněž tyto dva aspekty spolu souvisejí.

Závěrem, nedělej ze mě vola.

93497299
Muokkaaja: kesäkuu 6, 2011, 4:38pm

_eskarina: Pokud máš pocit, že z tebe dělám vola, tak se omlouvám. Uznávám, že byla z mé strany chyba znova se do téhle debaty pouštět.

10Artran
Muokkaaja: kesäkuu 7, 2011, 6:33am

_eskarina: Po té diskuzi, co tu proběhla, mám skoro strach něco napsat :) Marek z tebe vola přeci nedělá. Máš jen vyhraněnější názor, který asi vede k ostřejším střetům. Osobně to beru tak, že i když s tebou nesdílím hledisko jedné perspektivy, které vyznáváš, věřím tomu, že mě díky němu můžeš dovést k zajímavý autorům a myšlenkám. Adorna jsem četl taky hodně díky tobě (ta má druhá cesta k němu vedla přes marxismus).

Benjaminovo rozlišení na vyprávěče a vypravěče leží v tom, že vypravěč je konstrukt, který si musel vytvořit moderní svět, neboť se v něm už nebylo lze snadno orientovat, kdežto vyprávěč je ještě osoba, které může posluchač věřit jeho vyprávění. Vypravěč se také spíše fixuje na psaný text, je záležitostí románu. Vyprávěč je bard nebo maminka, která před spaním dětem vypráví pohádku (Benjamina bych ti osobně velmi doporučil.)

Tím odstavcem jsem chtěl říct to, že příběh je pro mne složitá kategorie, vůči které se vymezuje a tvůrčím způsobem s ní operuje téměř každý lepší spisovatel (u toho čistého vyprávění mne možná napadá Kipling). Tudíž, pokud napíšeš, že pohrdáš příběhem, je to pro mne příliš obecné a zjednodušující a já si to nedokážu zafixovat. Když např. dále napíšeš, že tě (vlastně) nezaujal román Jmenuji se červená, mate mne to, neboť je přeci právě toto text, který je položen na pluralitě perspektiv různých vypravěčů. Očekával bych, že se k němu minimálně budeš stavět vstřícně, jako k literatuře, která tě z podstaty oslovuje a baví.

A znovu se ptám, který ze současných spisovatelů je tím spisovatelem, který splňuje v tomto tvá kritéria? Je takový...?

Že "autoreference a ironické předjímání výtek kritiků nestačí" beru. Ono u toho Ajvaze to ale není položeno nijak sebe-apologeticky. Je to pouze určitý drobný motiv, který je naopak v Cestě na jih dobře využit.

Mimochodem, já pevný bod v každém uměleckém díle hledám vždy. Bez něj si totiž nedokážu recepci umění představit (ani samotnou tvorbu). I ten Ajvaz má v Cestě na jih pevný bod - prázdnotu. Lišíme se ovšem asi v tom, že ty jej projektuješ na umění shora (idea modernismu), kdežto já se jej snažím hledat individuálně (v tom se asi také shodnu s Markem, ačkoli já to neberu tak kognitivně). Ale třeba podléhám bludu a je to jen mé falešné třídní vědomí :-)

Můžeš také více rozvést "svět je sociálně konstruován" a "sociální fakt je funkcí otázky"?

11_eskarina
Muokkaaja: kesäkuu 7, 2011, 6:00am

fauxthum: ok, díky.

Artran: Od Benjamina jsem četla jen text "umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti", ale mám ho v plánu, jako ostatně všechny z frankfurtské školy :). Měla jsem dojem, že je toho relativně málo přeloženo, ale jak jsem se teď koukala, v Oikoymenh začali vydávat sebrané spisy, takže fajn.

Své "pohrdání příběhem" jsem myslím vysvětlovala v prosinci v souvislosti s postmodernismem. Nejde o snahu o absolutní vyloučení příběhu, spíš reakci (možná neadekvátní) na současnou "postmoderní" explozi/diktaturu příběhu. Příběh, jak by souvisel s vyprávěčem, chápu jako něco, co jsme ztratili (Adorno: osvícenství jako promeškaný kairos filozofie) a proto je nutné reformulovat způsob, jak k němu budeme přistupovat (Lyotard: postmodernismus jako přechodný stav, v ideálním případě návrat k příběhu skrze dočasné vyrovnávání se s fragmentárním vnímáním skutečnosti, v horším uvíznutí v chaosu, který ale NENÍ hodnocen jako žádoucí). "Postmoderní" exploze divokých příběhů Lyotardův koncept v podstatě popírá. Tj. zde myslím nejsme ve sporu, jen to každý formuluje trochu jinak.
Co mi vadilo na Jmenuji se Červená je to, že sice kalkuluje s multiperspektivním vyprávěním, sebereferencí, propojováním nesourodých žánrů a dalšími výdobytky "postmodernismu", ale jde jen o znásobení příběhů, které nadále zůstávají lineární, statické, kauzální. Není tam prostor, kdy by se čtenář mohl zastavit a rozhlížet. Asi to ale nedokážu pořádně vysvětlit :o).

Ze současných spisovatelů jsem zatím nenašla nikoho, kdo by stoprocentně splňoval má kritéria, nicméně ta jsou ideální :). Takže možná Bohumila Grögerová, ale spíš starší texty. Možná Toni Morrissonová (četla jsem zatím jen knihu "Láska"). Asi Korvína Petra Rákose. Určitě Zbytky od Helle Helle. Určitě Peter Handke. Pro představu.

Předposlední odstavec - ano, ale nepovažuju to za nutně špatný přístup. Prostě bych se jinak v textech ztratila, nebo bych musela číst pomaleji. Nemyslím ale, že bych byla nespravedlivá k textu: co projde filtrem, k tomu se vracím a zkouším číst pozorněji.

Sociální konstruktivismus má mnoho variant, od toho, že svět existuje sám o sobě, nicméně naše přistupování k němu je nutně zprostředkované, tj. sociálně konstruované a proměnlivé - nelze nalézt pravdu, ale je možné se o to snažit. Tvrdá varianta je, že svět je pouze sociální konstrukce - nelze nalézt pravdu, lze se snažit pouze o kompromis mezi perspektivami.
Sociální fakt jako funkce otázky, to je podobné. Zhruba tak, že sociální fakt definujeme (modifikujeme) svou perspektivou, otázkami, které klademe - určité aspekty se zvýrazní, určité zneviditelní. Jde o způsob zvýznamňování světa. K tomu doporučuju text „Objektivita" sociálněvědního a sociálněpolitického poznání" od Maxe Webera (například ve výboru Metodologie, sociologie a politika) a dál nerozvádím, protože můj vnitřní mentální systém to stále zpracovává :).

12Artran
Muokkaaja: kesäkuu 7, 2011, 11:41am

_eskarina: Handkeho jsem si objednal v knihovně. Zbytky snad také seženu. Na Webera se podívám, mám ho doma. Už jsem z něj i něco četl, ale tenhle text ne. Od Toni Morrison jsem četl Nejmodřejší oči, což je zajímavá novela, ale stylově je to ještě dost vázané na Faulknera. Jakožto prvotinu to ale beru. Navíc, Simonův Vítr je taky faulknerovský a přesto je to geniální román. Korvínu jsem začal číst asi před rokem, ale nějak mě to nechytlo, nicméně se k ní vrátím. Grögerovou si chci přečíst již dlouho, jenže... jde tady hlavně o poezii, se kterou mám v poslední době problém.

Předposlední odstavec: Jo, to je, myslím, základní jádro našeho "sporu" :)

Co jsi napsala o tom Pamukovi mi dost vysvětluje. Víc k tomu ale napíšu, až se seznámím z těmi texty.

Jinak: spíše než po tom výboru z Oikoymenh sáhni po výboru Dílo a jeho zdroj (tam je i ten Vypravěč).

13Artran
kesäkuu 10, 2011, 8:51am

143497299
kesäkuu 10, 2011, 9:10am

Artran: Konečně máme scifistu na světové úrovni. Dost bylo Kulhánků a Žambochů ;-).

15Artran
Muokkaaja: kesäkuu 10, 2011, 9:55am

_eskarina: Tak jsem si přečetl ty Zbytky a od Handkeho Zvláštní ženu. Co mi z toho vyplývá je, že je pro tebe určující myšlenková a jazyková úspornost. Jak Helle Helle, tak Handke postupují kupředu textem daleko opatrněji. Ajvaz úsporný není. Ani Pamuk není úsporný. Pokud se přidržím výroku "divoké bujení příběhů", je mi tvé hledisko snad jasnější. Co se týče toho Webera, tak jsem rád, že jsi mne na tenhle text upozornila, i když něco podobného se v metodologii vyskytuje i jinde. Otázka, která se samozřejmě nabízí, je, do jaké míry je možné přenést tento koncept ze sociálních věd na literární kritiku. Osobně mě na umění fascinuje právě každé divoké bujení, které musí být nutně vždy před konceptem (hlediskem) pozorovatele, který se divokému bujení musí naopak přizpůsobovat a přelaďovat se. Tahle konfrontace vlastních hledisek, které jsou prolamovány vnější zkušeností je pro mne tím hlavním, proč se o umění zajímám.

Jinak bych ti doporučil knihu Levinův mlýn (to by pro tebe mohl být docela objev) a poté Fotoaparát od Toussainta. Fotoaparát trochu připomíná ty Zbytky.

Mimochodem: jak Helle Helle, tak Hadke byli vynikající. I když o Helle Helle přeci jen trochu platí to, co o ní napsal ten jeden kritik: "Jmenuje se Helle Helle a umí psát psát, jenže nemá o čem o čem" :)

fauxthum: Já jsem z českých scifistů četl jenom Jiří W. Procházku a jeho Ken Wooda :)
http://www.jwp-prochazka.cz/ken-wood-a-perly-kralovny-maub
http://www.jwp-prochazka.cz/ken-wood-a-mec-krale-d-sala

http://www.jwp-prochazka.cz/soubory/ken-wood-old.jpg

16_eskarina
kesäkuu 10, 2011, 11:47am

Artran: obdivuhodná rychlost. Myšlenková a jazyková úspornost - asi to lze tak napsat, jde o maximální přiblížení ideálního v konkrétním, tak trochu Štolbova hranice přiléhavosti, jak jsem ji pochopila a sobě přizpůsobila.
Ještě jsem nad tím uvažovala, co je pro mě vlastně důležité, a prozatímně jsem si vyvodila: klíčové je vidět, co vidí literární postava včetně svého prvotního perspektivního zkreslení - rozumět postavě skrze to, co je pro ni samozřejmé a co ona vědomě nemanipuluje (tj. její interpretaci beru jako druhotné zkreslení, méně důležité, situačně zakotvené, neuchopitelné). Návrh, zatím necupujte :).
V tomto smyslu Pamuk i Ajvaz (ale i další) jsou pro mě vzdalováním od podstaty literatury, jak jsem si ji zkonstruovala. (Není to ale apriorní odmítnutí "ne-minimalistické" literatury, protože je dost knížek, které tyto znaky nesplňují a přesto je mám velice ráda). Nicméně pokud jde o mou představu, co je "postmoderní literatura", tak právě toto, ne Ajvaz, Pamuk, Rushdie,...

Webera jsem četla až teď, své názory na literární kritiku/hodnocení jsem si tvořila na základě Ingardena/Adorna/Šklovského/Lopatky. Zatím tahle syntéza není perfektní, ale dá se s ní pracovat. Weber je jen další impuls pro další modelování představy, jak literaturu lze taky posuzovat; momentálně mé velké téma: sociologická interpretace literatury.

Za doporučení děkuji, Fotoaparát už jsem měla na seznamu :) i Levinův mlýn si najdu, jen budu myslím podstatně pomalejší v reakcích než ty :).

Závěrečný citát, záleží na interpretaci. Podle mě je výborná, ačkoli další dva texty, co jsem od ní četla, byly trochu zklamání, připouštím...

17Artran
kesäkuu 11, 2011, 9:58am

_eskarina: Abych se vrátil k té Helle Helle. Jde asi o to, že ty povídky jsou poněkud monotematické. Vypravěčka je vždy žena ztotožnitelná s autorkou, ich-forma. Tanula mi na mysli ta tvá otázka jednou po genderově rozlišitelném způsobu psaní. Prostor, o kterém Helle Helle píše, je omezený na vztahy mužů a žen, pocity, osamělost. Nicméně ty povídky jsou opravdu výborně napsané, takže ten omezený prostor má velice ostré kontury. Povídka Bažant se mi asi líbila nejvíce.

Zjistil jsem, že Handke natočil podle Levačky i film. A nevypadá vůbec špatně.
http://www.csfd.cz/film/12059-linkshandige-frau-die/