Literatura dětství - dítě jako čtenář

Jakou literaturu jste četli tak do svých cca 15 let a jak se k ní stavíte teď? Potažmo, jak se stavíte k čtenářskému prožitku ve vašem dětství, když jej srovnáte s vaším současným? Čím se podle vás liší? Považujete jej z dnešního pohledu za podřadný?

No mě tedy do patnácti let ovlivňovaly spíš filmy a televize než literatura, ale pamatuji se, že jeden z prvních výraznějších lit. zážitků byla Růže pro Algernon.

To já jsem právě četl hodně... Někdy mám ovšem nutkání vzpomínat s nostalgií na dobu, kterou jsem trávil nad Mayovkami a Steklačem... :)

Ta moje otázka, tak jak jsem ji poměrně rychle napsal v práci, nicméně měla mířit k tomu, jestli má člověk vrozenou určitou schopnost (nebo možná lépe řečeno základní), jak vnímat text a/nebo vyprávění na té nejnižší úrovni a zda-li se tato schopnost s dospíváním ztrácí nebo jestli ji dokonce záměrně nepotlačujeme naší 1/ sečtělostí (tj. zkušeností, kategorizací), 2/ vzděláním, 3/ sociálním postavením (tj. že od nás okolí očekává, že se o literatuře budeme vyjadřovat určitým sociálně uznávaným způsobem - třeba na vejšce nebo později v případné kritické praxi.) Pokud by se o takovém základním vnímáním textu dalo mluvit, zajímalo by mne, jak by vypadaly prototypické texty. Nutně člověka jako první patrně napadnou pohádky a mýty. Jde tedy o to, co od literatury očekává dětský čtenář, který ještě není tolik poznamenaný idolami a co od ní očekáváme v dospělosti (případně, a o to mi jde nejvíce, která literatura se snaží vycházet z tohoto "dětského" čtení). Maně si tu vybavuji poznámku Petra Bílka o tom, že k dětské literatuře bychom se raději neměli vracet, abychom se nezhrozili nad tím, co jsme to vlastně četli a co nás tehdy bavilo. Eco někde myslím píše o "primitivním čtenáři". Nemyslí tím ale dítě a popravdě mi to přišlo z jeho strany poněkud snobské...

Osobně mám pocit, že to tak je. "Dětské čtení" je v podstatě jednoduché a primitivní, možná i kýčovité a kdoví jaké ještě. Alespoň vzpomínky na moje dětství jsou přesně takové. Malý človíček prostě "poznává svět" a poznává ho od jednoduchých věcí ke složitějším, od základního dělení k jemnému a od černobílých postojů k složitějším a strukturovanějším. Dobře je to vidět právě tam, kde někdo názorově zakrní na úrovni malého dítěte a jeho svět je jednoduchý a přehledně černobílý.

Samozřejmě, že člověk i cosi ztrácí. Ztrácí jakousi prvotní nevinnost, jednoznačné dětské postoje a názory jsou "pohledem dospělých" často roztomilé a půvabné, stejně jako jsou v očích "dospěláků" "půvabné" a "krásné" dětské kresby.
Sám si ovšem pamatuju, jak mi ty vlastní dětské kresby, už s lehkým časovým odstupem několika měsíců, připadaly ošklivé a záviděl jsem dospělým, že dokáží kreslit jinak a "líp". Že umí nakreslit rovnou ostrou čáru a když vybarvují plochu, dělají to bez přetahování okrajů a přitom vyplní danou barvou stejnoměrně celou plochu. Naším "kreslířským" ideálem byl Myšák Mickey nebo Tom a Jerry, nikoli poetické "dětské" obrázky, které se tak líbí dospělým...

Ostatně, vrátím-li se k literatuře, "Malého prince" jsem taky ocenil až v dospělosti...

Ale zpět k původní otázce. Pohádky jsem opustil poměrně brzy a už v nějakých devíti, deseti letech jsem hltal především Verneovky a naučnou literaturu pro děti a mládež (edice OKO), taky knihy z edice KOD. Výjimkou nebyly ani "dospělácké" knihy, například různé encyklopedie atp. Ještě předtím se mezi mými oblíbenci mihli například "Děti z Bullerbynu" nebo "Karkulín ze střechy", ale taky "Kluci, holky a Stodůlky", "Letadélko Káně", "Emil a detektivové" atp atd.
A jaký vztah k nim mám dneska? Nostalgický. Číst bych to asi nedokázal a zřejmě by mi to připadalo "blbé a jednoduché", ale moc se těším, až to budou číst moje děti ;o)